V rámci národopisného vymezení řadíme území mikroregionu Východní Slovácko z větší části do etnografického subregionu Dolňácko, přičemž obce Bystřice pod Lopeníkem a Suchá Loz již inklinují k sousedním Kopanicím a obec Korytná lne ke Straňanské kotlině a jejímu svébytnému kulturnímu projevu.
Pojem Dolňácko se v oblasti středního Pomoraví se vžil se až někdy v meziválečném období.
Vymezení Dolňácka z hlediska národopisného prošlo řadou větších či menších změn. Dnes tvoří Dolňácko katastry více než jednoho sta obcí, které leží převážně v rovinaté nivě řeky Moravy a nebo zasahují do podhůří Chřibů a Bílých Karpat.

Architektura

Tak jako jinde na jižní a střední Moravě tak i zde byla vždy základem vesnice individuální usedlost s uzavřeným dvorem, přičemž převážila tendence sdružovat usedlosti v uzavřenou souvislou zástavbu. Ta byla většinou vedena podél hlavní obecní cesty jež vedla souběžně s potokem. Postupně se zformovala okapová orientace domů směrem k cestě, kdy štíty domů neční kolmo k silnici, ale domy na sebe navazují v podélných řadách.
Základem sídla je široká centrální ulice uprostřed vsi rozšířená v náves. Za linií domů se nacházejí zahrady, humna a sady, dále pak pole nebo lesy. Mnoho zeleně se nachází i ve vsi, zejména na návsi, kolem kostela apod. S růstem vsí vznikaly nové souvislé zástavby podél původně polních cest vedoucích z obce, ulicový typ zástavby tak většinou zůstal zachován.

Kroj

Lidový oděv nebo-li kroj je šat určitého národa, kraje nebo oblasti. Kroj nepodléhá vlivu rychle proměnné módy. Jedná se tedy o šat tradiční, který se vyvinul v minulosti ze způsobu života v určitých historických a místních souvislostech. Lidový kroj je produktem lidové kultury, stejně jako lidová hudba, tanec a zpěv.
Na Moravě je známo dvacet dva základních krojových oblastí, z toho osm velkých skupin slováckých krojů. Těchto osm slováckých skupin dělíme dále na dvacet sedm menších krojových obvodů, z nichž čtrnáct najdeme na Dolňácku. K výrazné diferenciaci krojů došlo v první třetině 19. století, na což měla vliv krajina a úroveň řemeslné výroby v ní. Významný byl i vliv kolonizace podhorských oblastí novým etnikem či příslušnost několika obcí k jedné společnosti. Kroj se stal základním identifikačním znakem nositele. Na společných akcích bylo hned poznat odkud kdo je.
Kroj zhotovovali zprvu obyčejní lidé na vesnicích i v malých venkovských městech a to z materiálů, které většinou sami podomácku zpracovávali. Základem mužského kroje jsou bílé konopné nebo lněné kalhoty a konopná, lněná, později bavlněná košile, nošená původně volně přes pás. Zimním oblečením jsou bílé soukenné nohavice, v dalším vývoji tmavomodré, světlemodré, červené nebo černé barvy. Základem ženských krojů je rubáč (košile) z konopného nebo lněného plátna od pasu rozšířený, nošený přímo na těle. Rubáč i mužská košile byly původně svrchním oděvem, postupně se však staly spodním prádlem.
Po zrušení nevolnictví a roboty a tedy postupného zvyšování životní úrovně venkovanů a také pod vlivem cizích etnik (vojenské vpády z východu) se objevovaly nové a především zdobné prvky. Kroje, které již vyráběli zkušení řemeslníci, byly zdobeny bohatým šňůrováním na nohavicích, chudé krpce nahradily vysoké kožené čižmy, součástí zimních krojů se staly honosné kožuchy. Chlapi zdobili své hlavy různými druhy klobouků s péry a složitými vonicemi, ženy zase pestrými tureckými šátky. Na mužských i ženských krojích se objevily četné výšivky, jejichž pestré vzory podtrhovaly příslušnost k tomu či kterému národopisnému regionu či dokonce jmenovité obci.
Dnes je kroj používán především k výročním obyčejům a kulturním akcím jako osobitý slavnostní oděv slováckého venkova.

Lidová hudba

Na venkově vznikala odjakživa (a vzniká i dnes) hudba prostých a hudebně nevzdělaných autorů. Obyčejných lidí, kteří chtěli hudbou vyjádřit své nitro, svou náladu, pocit nebo nějakou událost, která se jich dotkla. Pokud se jejich dílko zalíbilo okolí, rychle se šířilo mezi ostatními lidmi. Nejčastěji formou ústního podání, či z poslechu. Protože tyto skladby neměly písemnou podobu, byla jména autorů většinou brzy zapomenuta a skladby se v paměti lidí uchovaly spíše podle míst a oblastí, ze kterých se tato hudba rozšířila.
V lidové hudbě i písních jihovýchodní Moravy, tedy i Východního Slovácka, převažují molové tóniny nad durovými. Typické jsou spíše táhlé písně ve volném tempu. Kontrastem jsou pak taneční nápěvy s výraznou rytmizací.

Lidové tance

Lidové tance vznikaly stejně přirozeně jako lidové písně či lidová hudba a zpravidla z lidových písní vycházely. Tanec spojený s písní vyjadřuje její rytmus, melodii a také její náladu. Někdy tanec vyjadřuje i obsah písně, tedy to, o čem se v písni zpívá. V minulosti byla tanci dokonce připisována čarovná moc a tanec byl jakýmsi kouzelnickým obřadem, jak ostatně ještě i dnes vidíme u mnoha domorodých kmenů všech světadílů.
Dříve se tančilo na vsích i ve městech při nejrůznějších příležitostech a to i venku na veřejných prostranstvích. Dnes je tato tradice udržována především prostřednictvím tanečních kroužků (krúžkú) a souborů. Na Východním Slovácku se lidový tanec dodnes udržel i v běžném životě a početná chasa tančí na hodech, dožínkách, fašancích, vinobraní, o poutích, svatbách, křtinách i dalších příležitostech.