Každá stať o historii nějakého území či sídla by měla správně začínat alespoň krátkou zmínkou o historickém vývoji přírody toho kterého místa, neboť nejen poloha, ale i přírodní charakter a zdroje velice ovlivňovaly přinejmenším počátek vývoje zdejších lidských komunit.

Příroda Východního Slovácka nabyla dnešního vzhledu až během současné geologické epochy – čtvrtohor. Interglaciály, tedy doby meziledové, se vyznačovaly mimořádným rozmachem lesů. Lesní kryt byl opakovaně téměř souvislý na celém území regionu včetně poloh dnes převážně odlesněných. Glaciály, tedy doby ledové, naopak představovaly drastické změny v přírodním dění. Pokles teploty k subarktickým hodnotám a drsné pevninské podnebí s prudkými zvraty vlhkosti i teploty likvidovaly vzrostlé lesa a vytlačily k jihu všechny klimaticky náročnější druhy flóry a fauny. Je pravděpodobné, že se v některých příhodných lokalitách i tehdy udržely menší porosty některých odolných dřevin, především borovice, břízy a patrně i limby, modřínu a ko­sodřeviny. Nebyly to však lesy, nýbrž jen menší řídké porosty na chráněných a především dostatečně vlhkých místech.Většinu míst však pokrývaly suché hole jejichž vegetační kryt nebyl souvislý, neboť málo odolný flyšový podklad byl snadno rozrušován mrazem.
Na sklonku poslední ledové doby, která skončila před deseti tisíci lety, se v regionu opět šířily porosty nenáročných dřevin, především borovice, břízy a současně vznikaly suché i vlhčí bylinné formace připomínající dnešní louky. Během následujících tisíciletí (krátké období staršího holocénu, který trval do r. 600 před naším letopočtem a dělil se na starší preboreál a mladší boreál), rychle stoupala teplota z průměru okolo 00 C na hodnoty přesahující dnešní průměr. Z jihu se tedy rychle šířily na teplo náročné druhy a les pokrýval stále větší plochy. Březo-borové tajgy ustoupily náročnějším listnáčům, zejména dubu a lísce, k nimž brzy přistupovaly jilm, javor, lípa, jasan a na vhodných suchých místech později i dřín a mahalebka spolu s dalšími druhy teplomilných formací. Spolu s teplomilnou vegetací pos­tupovalo i šíření živočichů vázaných na tyto ekosystémy.
Na sklonku staršího pleistocénu (cca 5.000 let před n. l.) převládly v celé oblasti smí­šené doubravy, které v nižších teplých polohách přecházely do teplomilných doubrav s dřínem a četnými stepními enklávami. Od středního holocénu se začal šířit buk a posléze i jedle. Současně probíhalo poměrně rychlé zvětrávání a odvápňování půd a na druhé straně druhotné vylučování uhličitanu vápenatého z pramenů v podobě pěnovců (sypkých travertinů), což vedlo na četných místech ke vzniku vápnitých mokřadů.
V této době (tedy před 5.000 lety) začali kraj osídlovat první rolníci a pastýři mladší doby kamenné - neolitu. Pronikali níži­nou Moravy a obsazovali nízko položené, tep­lé, dosud lesem nezcela uzavřené plochy především na západních okrajích Bílých Karpat. Později v souvislosti se suchým klimatickým výkyvem (v mladším holocénu) došlo k pronikání osídlení i do vyšších poloh. Důsledkem byl další ústup lesů a zvýšená půdní eroze. Ještě později, ve vlhčí době subatlantické, nastal určitý ústup osídlení do nižších poloh. Dálo se tak především v době římské a v období stěhování národů. K poslednímu osídlování podhorských a horských poloh došlo až ve středověku a na počátku novověku v podobě valašského a kopaničářského osídlení. Na mnoha místech regionu byl tehdy lesní kryt zredukován do malých celků a na uvolněných plochách vznikaly květnaté louky, později rozsáhlé lány orné půdy.

Osídlení ve starší a střední době bronzové tedy neproniklo do vyšších poloh, ale utvářelo se v podstatě podél vodních toků v příhodných kotlinách a dolinách.
Koncem 2. tisíciletí př. n. l. se na jihovýchodní Moravě objevuje lid kultury popelnicových polí, který po sobě zanechal řadu význam­ných památek a pohřebišť. Příchodem Keltů (prvního historického národa na našem území) tak vyvrcholil pravěký vývoj regionu. Ze starší a mladší doby římské pocházejí nálezy mincí a jiných artefaktů z regionu, jež svědčí o existenci obchodní cesty mezi Povážím a Pomoravím, která procházela územím dnešního Východního Slovácka.
O počátcích slovanského osídlení máme zatím málo dokladů, více informací známe z období středohradištního, tedy z doby Velké Moravy. Z mladší doby hradištní je již informací více, protože od té doby jsou datovány nejstarší písemné zprávy z regionu. Středověkou kolonizaci regionu přerušovaly opakované válečné nájezdy v polovině 13. století, kdy po tatarském (1241) a kumánském (1253) vpádu bylo pohraničí prakticky vylidněno. Nepokoje, nájezdy a války pokračovaly prakticky až do konce 15. století. Do té doby představoval region velice neklidné a nejisté pohraniční pásmo mezi Moravou a Uhrami. Dočasný klid a hospodářský rozvoj přinesla až vláda Jagellonců v 16. století. Ovšem již v příštím století byl tento klid narušen nájezdy Bočkajovců a vpády Turků, koncem 17. století i kuruckých oddílů hraběte Tökölyho. Poloha regionu prakticky na horké hranici mezi českými zeměmi a Uhrami však přinesla problémy i začátkem 18.stol., kdy po nájezdech vojsk Františka Rákocziho II. byla řada obcí opět úplně vypleněna. Celé moravské pomezí i jeho zázemí bylo zničeno, mnoho lidí bylo zabito či odvlečeno do otroctví.
Teprve v období relativního klidu druhé poloviny 18. stol. byly stabilizovány okrajové obce regionu (Bystřice pod Lopeníkem, Suchá Loz a Korytná), výše v Bílých Karpatech byly zakládány osady moravských Kopanic uvnitř dosud nekolonizovaného pásma (Žitková, Vyškovec, Vápenice a později Lopeník). Začaly se rozvíjet první formy moderního podnikání a tehdy byl například položen i základ budoucího věhlasu lázní Luhačovic. Rozvoje doznalo tehdy i zemědělství, rozvíjelo se pivovarnictví a v lesích se začalo intenzivně hospodařit.
Protože region Východního Slovácka byl po staletí dlouho neklidný a nestabilní, nevznikla zde žádná velká sídla a nerozvinul se zde ani později větší průmysl. Naopak se zde zachovalo množství lokalit uchovávajících řadu charakteristických a významných rostlinných i živočišných společenstev.
K nejvážnějšímu zásahu do nejen do přírody, ale i do lidové architektury, krajinného rázu regionu a zejména do mysli obyvatel došlo až v době socializace, tedy v 50. až 80. letech minulého století. Teprve v tomto období (bohužel často až v 70. a 80. letech) byl zlikvidován typický kolorit většiny sídel a násilně byl pozměněn krajinný ráz mnoha lokalit. V tomto období byla zrušena typická krajinná mozaika scelením pozemků do ohromných lánů orné půdy a likvidací rozptýlené krajinné zeleně. V té době byly postaveny rozsáhlé objekty zemědělské velkovýroby, půda byla odvodněna a hospodářská zvířata byla nahnána z pastvin do velkokapacitních objektů s celoročním ustájením. Venkovská krajina se nadobro změnila.